Designové kanceláře a hlasitý punk. Martensky na čerstvě položeném huňatém koberci. Že vám to k sobě úplně nesedí? Na to vám Martin Kejklíček z vysoka kašle. Majitel punkového hudebního vydavatelství Voltage Records má svoji kancelář v Clubcu proto, že potřeboval kousek osobního prostoru pro svůj velký koníček. Vedle svojí hlavní práce, vedení logopedické kliniky, totiž převydává desky punkových kapel hlavně z 80. let.
„Mě tady k tomu váže spousta nostalgie, ještě ve staré Vlněně jsme měli s klukama zkušebnu pro kapelu, a to byl punk v pravém slova smyslu. Bylo nás tady takových víc, jednou jsme zde uspořádali koncert kapely z Los Angeles, na který přišlo asi 60 lidí,“ vzpomíná Martin v křesle Clubca na dobu, která už je dávno pryč. On na ni ale nikdy nezapomenul.
Od doby, kdy dělal promo fotky u propadlého stropu bývalé textilní továrny, se hodně změnilo. Před pár lety převzal vedení logopedické kliniky, kterou založila jeho máma. Spousta zodpovědnosti, papírování, vyjednávání s úřady. Martin si totiž řekl, že poté, co se jeho rodina léta věnovala zajištění maximální kvality zdravotní péče, on se postará o to, aby pacientům klinika poskytovala maximální servis ve všem okolo – v tom, do jakých chodí prostor, jestli mají kde zaparkovat nebo že si dají vážně dobrou kávu v kavárně na klinice.
Rozhodnutí u kafe
Ta káva je mimochodem od Rebelbeanu, což je další pojítko Martina s Vlněnou. „Je to propletené ze všech stran. Já mám strašně rád Ameriku a moc se mi líbí zdejší kavárna Rebelbeanu. Jednou jsem tu seděl na jaře, v době lockdownu, nikde nikdo nebyl a tehdy mě napadlo, že tady přece musí být nějaké místo, kde bych se mohl schovat,“ líčí.
Proč schovat? V běžném životě už ho totiž trochu drtila kombinace všeho toho, co chce a musí dělat: Zodpovědnost za rozvoj kliniky, malé děti v malém bytě a se všemi covidovými omezeními. Radost z dřívějšího koníčku v podobě vydávání desek se úplně vytratila.
„Tehdy na jaře to ve mně nějak vygradovalo. Kdysi jsem desky prodával i v kamenném obchodě, ale jak se kupily jiné věci, obchod tak nějak přirozeně skončil. Od té doby jsem měl zbytek zboží v krabicích, ale poslední dobou už jsem s ním nic moc ani nedělal, takže některé desky jsem měl léta jen tak založené,“ popisuje Martin situaci „před“. „Po“ nastěhování do Clubca se to prý ale úplně otočilo. Stará energie byla zpátky. „Najednou jsem měl svůj prostor oddělený od všeho ostatního a zase se mi chtělo se do toho pustit. Všechno jsem protřídil, znovu rozjel e-shop a vrátil se i na další prodejní weby.“
Před lety se Martin mimo vlastní kapely staral i o organizaci koncertů. Od toho postupně upustil, ale právě díky kapele se dostal k vydávání desek – když jim měla taky jedna vyjít, nechtěl to nechat na někom jiném, ale chtěl mít všechno ve vlastních rukách. Časem pak dostal do rukou i jiné interprety. „Vždycky mě bavila ta energie okolo, nedělám to pro peníze. Líbí se mi, že si můžu sáhnout na materiál, něco tady po sobě zanechat a udělat lidem radost.“
Hodinářská práce
Pro tvorbu reedice osmdesátkových interpretů si vybírá zkrátka to, co se mu líbí. Licenci si koupil jen jednou, jinak v tomhle ohledu v punku panuje punk obecně – do světa jde zkrátka to, co si kdo vybere. „Našel jsem jednu kapelu, která v roce 1986 vydala skvělou desku, ale hrozně primitivně. Neměli peníze, hodili to na obyčejný materiál a obyčejný papír, tak jsem to udělal znovu a po svém, aby to za mě bylo stoprocentní,“ popisuje, jak se zrodilo nové vydání v počtu asi tisíce kusů, které má speciální ražbu a obal, jaký už se dnes běžně vůbec nedělá. „Je to hodinářská práce a já jsem perfekcionista,“ přiznává podnikatel a punkáč v jednom, který nezvykle často mluví o etice v podnikání a o tom, jak moc potřebuje pořád něco dělat a aby věci měly smysl.
„Nemám rád lidi, kteří chodí do práce jen proto, aby vydělali peníze a po osmi hodinách se zvednou a jdou. A taky lidi, co v byznysu pořád jen mluví o penězích. Zní to hippiesácky, ale já fakt věřím na to, že když člověk dělá věci proto, aby prospěl lidem, peníze i sláva pak vždycky přijdou,“ povídá Martin a vášnivě přitom rozhazuje rukama. Někdy si s ním o tom můžete třeba v kuchyňce Clubca popovídat. Jen pozor, bývá tu v dost netradiční časy – třeba nad ránem nebo na Štědrý den.
