Psycholog Petr Válek je zvyklý na různé krizové situace. V části svojí práce v krizovém centru pomáhá dětem, které bojují s následky těžkých rozvodů svých rodičů. Mimo to se ale Válek věnuje také pracovní psychologii. Za pomoci metod zkušenostního učení pomáhá lidem v osobním rozvoji, učí je rozeznat jejich silné a slabé stránky a vyjednávat ve všech možných složitých situacích. A přesně to bude dělat i na přednáškách a workshopech v našem Clubcu. Seznamte se s jeho prací blíž.
V jaký moment se na vás firmy a jednotlivci obracejí? Hasí požáry, nebo jim předcházejí?
Spíše jim předcházejí. Řešíme spolu assessment a development centra, tedy diagnostiku lidí a jejich silných stránek a rezerv. Specificky pracuju s tradery, obchodníky, kteří se pohybují v opravdu zátěžovém prostředí. Baví mě vymýšlet klíče, jak rozpoznat potenciál tradera i to, jestli vydrží. Jejich trénink totiž stojí spoustu peněz, a když nezvládnou stres a takový člověk odejde, je to špatně. V poslední době mám oblíbené i téma vyjednávání, a to na všech úrovních řízení, protože k vyjednávání dochází všude.
V čem účastníky takových školení posunujete?
Některým moje školení úplně změní paradigma. Jeden klient mi vyprávěl, že měl vždycky při vyjednávání s investorem připravené tabulky, fakta, data, argumenty, ale domluvit se s ním nedalo, protože si postavil hlavu. Po našich sezeních mi ale řekl, že už tomu rozumí – že to není vůbec o faktech, ale o empatii, otázkách a o navázání natolik pevného vztahu, který pomůže posunout se dál. Potom už nemusel předkládat tolik faktů, ale stačilo dobře se doptat a nabídnout řešení, které bylo akceptovatelné.
Když za mnou lidé přicházejí, často si myslí, že vyjednávání je o tom utlouct druhého argumenty. Když odcházejí, vědí, že je dobré mít připravené argumenty, ale že je třeba se i dobře doptat, abychom zjistili postoj a záměry toho druhého a pokusili se je dostat do souladu. Například stavaři jsou často lidé, kteří moc nevěří na emoce. Po kurzu vyjednávání ale otáčejí, s emocemi se dá totiž pracovat u sebe i na straně protějšku.
Platí ve vyjednávání nějaká univerzální pravidla, nebo se to liší obor od oboru?
Vycházím z knihy Nikdy nedělej kompromis a z metodiky jejího autora Chrise Vosse, který dříve pracoval jako vyjednavač FBI. Když přešel do soukromé sféry, hledal odpověď na otázku, jestli jsou tyto metody přenositelné do byznysového prostředí. Dnes je o tom přesvědčený a já taky. Existují totiž základní principy, které fungují všude. Nejde o to utlouct druhého argumenty, ale o správnou práci s otázkami, parafrázováním, základními psychologickými metodami a technikami. Určitě se o nich budeme bavit i na workshopech v Clubcu, kde je spousta malých firem a jednotlivců, kteří svoji službu nabízejí sami za sebe. Jsou sice například programátory, ale potřebují vymyslet, jak dostat svoji ideu k zákazníkovi a vyjednat si s ním cenu za svoji práci. Jsou lidé, kteří si dovedou užít i tuto stránku podnikání, ale mám za to, že pro freelancery je dobré navštívit nějaký rozvojový kurz. Většina s tím bojuje, neví, jak na to, ale ono na tom ve výsledku nic není. Říct si o peníze je začátek vyjednávacího procesu.
Poslední covidové měsíce zásadně proměnily to, jak pracujeme. Rozbořila pandemie pracovní týmy, musí se teď dávat znovu dohromady?
Mnohé ano. Od jednoho klienta znám situaci, že se úplně rozpadla pracovní morálka. Lidé přestali fyzicky chodit do práce a firma neměla dobře vyřešené trackování práce a reporting. Najednou nikdo nevěděl, co konkrétní člověk dělá, když není fyzicky přítomný v kanceláři, a vedlo to k velkým problémům. Sám jsem zvědavý, jak se situace bude vyvíjet dál.
V našem krizovém centru jsme celkem brzy najeli do precovidového módu, protože mezilidský kontakt je u nás naprosto klíčový. A myslím, že to platí i pro jiné týmy. To, že si lidé popovídají u kafe nebo u cigarety, vnímám v rámci pracovního procesu jako psychohygienickou záležitost. Tohle online zařídit nejde. Neformální prevence syndromu vyhoření v rámci práce, odborně nazývaná jako peer support, tedy podpora na úrovni spolupracovníků, probíhá na pracovišti jako paralelní proces. Když jsou lidé doma, tato složka se uskutečňovat nemůže. Určitě existují lidé, kteří každodenní interakci mezi sebou nepotřebují, ale nakonec i introverti ke svému životu potřebují další lidi.
Když se lidé s pracovním stresem dostanou až k vám, většinou už vědí, že mají problém. Znají obecné poučky o tom, že se mají vyspat, zdravě jíst, sportovat, ale stres jim často nedovoluje se těchto rad držet. Co s tím?
Máte pravdu, míra edukace je poměrně vysoká. Jenže, když si něco přečtu, poslechnu nebo vidím, je to jiné, než když si to prožiju. Když s klienty na workshopu pracujeme na zvládání stresu, jdeme cestou prožitku, analýzou toho, co se děje. V okamžiku, kdy si člověk neví rady, navazujeme individuální spolupráci v rámci koučinku nebo psychoterapie a zaměřujeme se na individuální zdroje i na práci s nevědomím. Snažíme se například odpovědět na otázku, proč když teoreticky všechny poučky znám, mám i tak tendence se přezaměstnat, nedokážu říct ne, nejsem ochoten práci delegovat. Jdeme do hlubších vrstev, nevědomých vzorců, které lidem brání se z toho všeho vymanit.
Mají lidé, kteří s vámi řeší své problémy individuálně, něco společného?
Jak kde, společný je možná pocit ocitání se mezi mlýnskými kameny. Na pozicích s vyšší mírou zodpovědnosti člověk řeší špatnou situaci na trhu práce, seshora tlačí investor, rozpočet, někde rostoucí ceny materiálů a zespodu zase zaměstnanci, subdodavatelé. Společný je tedy možná tlak z různých stran.
A je něco, co funguje?
Pracuji s lidmi na redefinování smyslu jejich práce, znovupoznání toho, proč to dělám a co mi to přináší. To, co funguje, je pojmenování a využití veškerých zdrojů a strategií na ovládání stresu, což může být rodina, koníček nebo sdílení na úrovni spolupracovníků. A důležitý je nadhled, schopnost povznést se nad danou problematiku a uvědomit si, že má nějaký horizont a konec. Teď je to potřeba vydržet a pak si naplánovat oddechové období.
Jak se vypracovává nadhled?
Klíčem je otevřenost vůči novým podnětům a zvědavost, co dělají ostatní.
Je správné uklidňovat se takovým tím „ale jo, vždyť jinde to mají ještě horší“?
V psychologii nelze používat rozdělení na správné a špatné. Pokud věci fungují a nikomu neubližují, proč je nevyužít. Když někdo přenese pozornost od své problematiky k něčemu jinému a funguje mu to, tak proč ne. Přidal bych ale i všímavost a empatii, snažit se poznat a pochopit, jak to má ten druhý. A pak si také klást otázky jako: Co mě tahle těžká situace může naučit? Co mě člověk, který mě extrémně štve, může ještě naučit? Je to trpělivost, soucit? Tyto otázky ale musí přijít ve správný čas, ne v té nejvíc vroucí části případného konfliktu.
