Designové kanceláře a hlasitý punk. Martensky na čerstvě položeném huňatém koberci. Že vám to k sobě úplně nesedí? Na to vám Martin Kejklíček z vysoka kašle. Majitel punkového hudebního vydavatelství Voltage Records má svoji kancelář v Clubcu proto, že potřeboval kousek osobního prostoru pro svůj velký koníček. Vedle svojí hlavní práce, vedení logopedické kliniky, totiž převydává desky punkových kapel hlavně z 80. let.

„Mě tady k tomu váže spousta nostalgie, ještě ve staré Vlněně jsme měli s klukama zkušebnu pro kapelu, a to byl punk v pravém slova smyslu. Bylo nás tady takových víc, jednou jsme zde uspořádali koncert kapely z Los Angeles, na který přišlo asi 60 lidí,“ vzpomíná Martin v křesle Clubca na dobu, která už je dávno pryč. On na ni ale nikdy nezapomenul.

[postbanner id=“5075″]

Od doby, kdy dělal promo fotky u propadlého stropu bývalé textilní továrny, se hodně změnilo. Před pár lety převzal vedení logopedické kliniky, kterou založila jeho máma. Spousta zodpovědnosti, papírování, vyjednávání s úřady. Martin si totiž řekl, že poté, co se jeho rodina léta věnovala zajištění maximální kvality zdravotní péče, on se postará o to, aby pacientům klinika poskytovala maximální servis ve všem okolo – v tom, do jakých chodí prostor, jestli mají kde zaparkovat nebo že si dají vážně dobrou kávu v kavárně na klinice.

Rozhodnutí u kafe

Ta káva je mimochodem od Rebelbeanu, což je další pojítko Martina s Vlněnou. „Je to propletené ze všech stran. Já mám strašně rád Ameriku a moc se mi líbí zdejší kavárna Rebelbeanu. Jednou jsem tu seděl na jaře, v době lockdownu, nikde nikdo nebyl a tehdy mě napadlo, že tady přece musí být nějaké místo, kde bych se mohl schovat,“ líčí.

Proč schovat? V běžném životě už ho totiž trochu drtila kombinace všeho toho, co chce a musí dělat: Zodpovědnost za rozvoj kliniky, malé děti v malém bytě a se všemi covidovými omezeními. Radost z dřívějšího koníčku v podobě vydávání desek se úplně vytratila.

„Tehdy na jaře to ve mně nějak vygradovalo. Kdysi jsem desky prodával i v kamenném obchodě, ale jak se kupily jiné věci, obchod tak nějak přirozeně skončil. Od té doby jsem měl zbytek zboží v krabicích, ale poslední dobou už jsem s ním nic moc ani nedělal, takže některé desky jsem měl léta jen tak založené,“ popisuje Martin situaci „před“. „Po“ nastěhování do Clubca se to prý ale úplně otočilo. Stará energie byla zpátky. „Najednou jsem měl svůj prostor oddělený od všeho ostatního a zase se mi chtělo se do toho pustit. Všechno jsem protřídil, znovu rozjel e-shop a vrátil se i na další prodejní weby.“

Před lety se Martin mimo vlastní kapely staral i o organizaci koncertů. Od toho postupně upustil, ale právě díky kapele se dostal k vydávání desek – když jim měla taky jedna vyjít, nechtěl to nechat na někom jiném, ale chtěl mít všechno ve vlastních rukách. Časem pak dostal do rukou i jiné interprety. „Vždycky mě bavila ta energie okolo, nedělám to pro peníze. Líbí se mi, že si můžu sáhnout na materiál, něco tady po sobě zanechat a udělat lidem radost.“

Hodinářská práce

Pro tvorbu reedice osmdesátkových interpretů si vybírá zkrátka to, co se mu líbí. Licenci si koupil jen jednou, jinak v tomhle ohledu v punku panuje punk obecně – do světa jde zkrátka to, co si kdo vybere. „Našel jsem jednu kapelu, která v roce 1986 vydala skvělou desku, ale hrozně primitivně. Neměli peníze, hodili to na obyčejný materiál a obyčejný papír, tak jsem to udělal znovu a po svém, aby to za mě bylo stoprocentní,“ popisuje, jak se zrodilo nové vydání v počtu asi tisíce kusů, které má speciální ražbu a obal, jaký už se dnes běžně vůbec nedělá. „Je to hodinářská práce a já jsem perfekcionista,“ přiznává podnikatel a punkáč v jednom, který nezvykle často mluví o etice v podnikání a o tom, jak moc potřebuje pořád něco dělat a aby věci měly smysl.

„Nemám rád lidi, kteří chodí do práce jen proto, aby vydělali peníze a po osmi hodinách se zvednou a jdou. A taky lidi, co v byznysu pořád jen mluví o penězích. Zní to hippiesácky, ale já fakt věřím na to, že když člověk dělá věci proto, aby prospěl lidem, peníze i sláva pak vždycky přijdou,“ povídá Martin a vášnivě přitom rozhazuje rukama. Někdy si s ním o tom můžete třeba v kuchyňce Clubca popovídat. Jen pozor, bývá tu v dost netradiční časy – třeba nad ránem nebo na Štědrý den.

Ono se řekne: posunujte se, buďte pořád lepší. Jenže kde vzít v každodenním běhu čas na to přemýšlet nad tím? A ještě víc, kde vzít na inovace peníze? S tím prvním firmám a lídrům nikdo nepomůže, s řešením musí přijít sami. Na to druhé ale spousta pomocných rukou je. Jednu takovou podávají každý den specialisté z enovation, kteří mají u nás v Clubcu od října 2021 svoje brněnské sídlo. Právě oni totiž firmám shání dotace na nejrůznější inovace ve výrobě a výzkumu a obcím nebo i nemocnicím na rozvoj a třeba taky udržitelnější energetiku.

[postbanner id=“5738″]

Energetika je teď velké téma pro všechny a ještě intenzivněji jím v posledních týdnech žili právě v enovation. S koncem listopadu se totiž uzavírala výzva z Národního plánu obnovy, která umožňovala firmám říct si o dotaci na instalaci a pořízení fotovoltaických panelů. Právě ony jsou teď asi nejrychleji uskutečnitelným řešením, jak si aspoň o trochu snížit účty za energie. „V celé firmě jsme zpracovávali asi 200 žádostí. Tahle výzva byla opravdu vstřícná, ale i tak je třeba vždycky doložit spoustu materiálů a informací včetně projektu instalace nebo schválení napojení do elektrické sítě, takže jsme všechno dělali opravdu do poslední chvíle,“ ilustruje část práce enovation Martin Bednář, šéf brněnského týmu, který má zároveň na starost obchod ve Zlínském a Moravskoslezském kraji.

On a jeho kolegové jsou tady v tomto případě pro ty, kteří vědí, že by fotovoltaiku chtěli, ale vůbec nevědí, jak do toho. Nebo možná i vědí, ale zároveň je jim jasné, že kdyby si informace dávali dohromady sami, stojí je to neúměrně času. „Sledování různých dotačních příležitostí je náročné a ještě náročnější je vyznat se ve vší té administrativě okolo. Chce to hodně času a znalostí, které firmy nebo municipality vůbec nemají, nebo vědí, že si je nemůžou dovolit vynakládat. Proto si zavolají nás a my jim dáme kompletní servis ohledně přípravy žádosti, jejího zpracování a všeho, co musí následovat potom,“ vysvětluje Martin Bednář.

Brněnské začátky spjaté s Clubcem

Enovation mají centrálu v Praze a dohromady asi 60 zaměstnanců, ale ti už jsou dnes rozesetí po celé republice. Starají se hlavně o inovační projekty pro firmy, municipality a zdravotnická zařízení. Ta zmíněná energetika a snaha o udržitelnější řešení je teď spojuje všechny, jinak ale mají zákazníci z různých sektorů trochu jiné požadavky. Firmy typicky hledají peníze pro pořízení nových technologií, softwaru nebo podpory výzkumu a vývoje. Takové žádosti bývají daleko náročnější než zmíněná fotovoltaika.

„Musí se u nich totiž vždycky prokázat, že se jedná skutečně o jedinečnou záležitost a inovaci. V takových projektech se většinou žádá o větší finanční částky a bývá v nich daleko větší konkurence,“ poukazuje na diverzifikovanost Bednář. Proti tomu města a obce často žádají o peníze na různé opravy a rozvoj škol, sportovních a kulturních zařízení nebo dopravní infrastruktury a zeleně. A nemocnice jdou zase po technologiích nebo postupné stavební a energetické obnově. „Všechny spojuje to, že často jen matně tuší, kde by pro ně mohla příležitost být, ale my to dohledáme konkrétně. Následně zpracujeme dokumentaci, a když je potřeba zajistit třeba i projekt a další činnosti, máme na to síť spolupracujících firem,“ říká Bednář, který se spolu s kolegy vyzná ve stovkách stránek zadávací dokumentace, ze kterých je vždycky potřeba vyčíst, co se po kom chce. Tím spíš, když dotační výzvy vypisují různá ministerstva přes sebe a některé jsou národní a jiné mezinárodní.

Enovation fungují 15 let a konkrétně v Brně od října 2021. Clubco s tím má hodně co do činění, protože se stalo první fyzickou brněnskou kanceláří. „Cowork nám vyhovuje z mnoha důvodů. Jsme hodně na cestách, takže tady nepotřebujeme být všichni pořád. Ale když za námi někdo přijde, můžeme hezky pracovat v zasedačkách a navíc je to sem blízko. Klienti přijedou městskou hromadnou dopravou a my sami chodíme hodně pěšky, protože shodou okolností většina z nás bydlí v širším centru Brna,“ pochvaluje si Bednář. A pochvalovat by si měl mít co i do budoucna, protože nutnost inovovat a podnikání nebo i obce a města pořád posunovat nemá nikdy konec. Tím pádem by neměl být konec ani s hledáním toho, z čeho to všechno zaplatit.

Odkdy potřebuje kondiční trenér kancelářské místo? Přesně od momentu, kdy přestane být „jen“ trenérem, který dohlíží na fyzičku svých svěřenců, a jeho rady se začnou propisovat i do dalších oblastí života lidí. Přesně tento přerod má za sebou Šimon Bellovič, trenér a závodník v naturální kulturistice, který je jednou z výrazných osobností Clubca.

„Dlouhé roky jsem byl celé dny zavřený ve fitku, někdy i deset hodin denně. Vyvinul jsem si svůj vlastní systém, jak s lidmi pracovat, jenže k tomu nestačí jen hlídat provedení cviků. Musí se řešit strava, spánek a další aspekty. Nevěděl jsem, jak to všechno skloubit dohromady, a to mě začalo frustrovat,“ líčí Šimon, jehož by člověk od pohledu na kulturistu úplně netipoval.

To proto, že teď má po sezoně, kdy žije „normální“ život, jak vysvětluje později.

Není určitě první, komu se to stalo: Člověk cítí nutnost posunu, a vlastně by i věděl, jak na to, ale v hlavě hlodají pochybnosti: Zvládnu to? Budou na to slyšet i klienti? A budou za tuhle moji službu chtít platit? Přesně na to se sám sebe i nejbližšího okolí ptal i Šimon. A s odpověďmi mu nečekaně dobře pomohl covid.

[postbanner id=“5042″]

„Kolikrát jsem si někde v kavárně na počítači hrál se svým systémem a plány lidí, o které se starám, a říkal si, jak by bylo super, kdybych mohl dělat jenom tohle. A pak přišel covid, fitka se zavřela a já tím pádem přišel o práci. Ale vlastně díky tomu jsem se do svojí nové cesty mohl naplno pustit. Donutilo mě to,“ vzpomíná Šimon.

Byla to velká změna. Kdysi měl na online koučing jenom dva klienty a kvůli většině docházel do fitness centra. Při lockdownu si ale řekl, že jim bude průvodcem těžkým obdobím a kompletně se přesunul do online prostředí. Dnes už se v tělocvičně objevuje jenom zřídka. O to víc času ale tráví ve vlastní „kanceláři“, kterou se stalo právě Clubco.

„Hodně jsem to řešil, protože doma jsem relativně efektivní, ale bylo pro mě důležité mít v záloze i místo, kde se opravdu jenom pracuje,“ zamýšlí se Šimon, který se pro Clubco rozhodl hned po první návštěvě. „Strašně se mi líbila všechna ta barevnost tady, kafe z Rebelbeanu, což je moje nejoblíbenější pražírna, a taky to, jak jsou tady všichni byznysově nastavení. Sám řeším rozvoj vlastní značky a tady je k tomu to správné růstové prostředí.“

Rozvojem vlastní značky myslí to, že už dnes pracuje v týmu s dalšími třemi trenéry, kteří se starají o neprofesionální sportovce. Sám už se věnuje výhradně profíkům, tedy těm, co jezdí na soutěže v naturální kulturistice. Tohle je totiž specifický svět. Žádné jen tak kondiční cvičení na pár minut po práci, jak to zná většina z nás.

Vaše fitness cesta musí být především zdravá

Šimon se kulturistice věnuje asi od 15 let. Stejně jako spousta jiných kluků rychle vyrostl do výšky, ale už ne tolik na svalech, a to chtěl změnit. „Chtěl jsem si kolem sebe udělat takovou pomyslnou fyzickou hradbu,“ vzpomíná.

Máma mu tehdy koupila první permanentku do posilovny, do které se úplně zamiloval. Sám přiznává, že se z něj stal přesně ten otravný kluk, který nemluví o ničem jiném a všem říká, kolik zvedl, a co by on i ostatní měli jíst. Pár let na to přišla i první výzva k závodům. A první přesvědčování k tomu, že bez zakázaných látek se tenhle sport dělat nedá. „Dnes už otevřeně mluvím o tom, že já sám jsem svoji první sezonu odzávodil na dopingu. Až když jsem přišel na fakultu sportovních studií a dostal se k relevantním informacím, došlo mi, že je to možné jinak a že já to rozhodně chci dělat jinak. Opravdu to jde,“ říká s veškerým důrazem Šimon, který v tomto duchu vede i svoje svěřence.

Je to cesta velkého sebezapření. Sám na podzim ukončil svoji druhou sezonu, kdy strávil osm měsíců v dietě a dopracoval se k minimálnímu množství tuku v těle. Své zkušenosti předává dál, baví ho zkoušet, co opravdu funguje a co ne, aby mohl opravdu dobře radit i dalším. Mužům i ženám.

„Nikoho ale nenutím závodit, vlastně bych byl raději, kdyby to někteří lidé nedělali. V přípravě se opravdu dostanete do extrémního stavu, který třeba muži zvládají, ale u žen už se vždycky musíme bavit i o tom, že je to riziko pro jejich hormonální zdraví. Nejsem tady od toho, abych jim to rozmlouval. Jsem tady od toho, abych zajistil, že bude jejich fitness cesta maximálně zdravá,“ dodává rozhodně.

Když přijde a představí se, není úplně nápadný. Jen si člověk řekne, jo, tenhle člověk se asi cvičení opravdu věnuje. Víc než to. Simon Kopunec, majitel značky Fitclan, si postavil svůj pracovní život na vyvracení mýtů o fitness a rozšiřování povědomí o zdravém životním stylu. Na stejnojmenném webu spolu s kolegy píše články, koučuje profíky i laiky a produkuje i vlastní sportovní oblečení a vybavení. A nenápadnost rozhodně neznamená neznámost. Třeba na Instagramu už je sleduje skoro 100 tisíc lidí. Velká část obsahu přitom vzniká v křeslech a u stolů Clubca.

[postbanner id=“7498″]

Simonova cesta k dnešní práci vedla vlastně podobným směrem jako u jiných freelancerů a malých podnikatelů. Má sice vystudovaný marketing, ale léta ho bavil sport a výživa, a tak si jde za tím, co mu dává smysl. I když kdysi měl spíš náběh na to stát se profesionálním hráčem slavné střílečky Call of Duty.

„Pojď, to tě bude bavit“

„Jako teenager jsem u toho trávil celé dny, byl jsem ve slovenské reprezentaci, bombil jsem to od rána do večera a podle toho můj život taky vypadal. Můj táta ale roky cvičil, a když mi bylo 18, vyhecoval mě, jestli nechci chodit cvičit s ním,“ vzpomíná Simon, který zašel do posilovny párkrát, ale pak dostal, jak sám říká, „rýmičku“ a nechal toho. „Táta mě ale namotivoval znovu. Žádné nucení, prostě mi řekl, pojď, vždyť ti to šlo. Tak jsem se zase zvedl a už jsem toho nenechal,“ povídá Simon.

Prošel si ale tím, co i dnes často vidí ve svém okolí a u mladších klientů koučinku: Hlavně mladí kluci chtějí rychle zhubnout nebo nabrat svaly a vyrýsovat si tělo, takže cvičí do úplného selhání a pomáhají si nesmyslnými dietami nebo rovnou sahají po nebezpečných a zakázaných látkách. Sám si z tohoto období odnesl problémy s ramenem, ale taky strašnou touhu porozumět pořádně procesům v těle a tomu, co vede ke skutečnému a trvalému fyzickému progresu. Začal se hrabat v datech a studiích a pak i psát vlastní články, aby ještě víc rozšířil informace, které jsou opravdu vědecky podložené. Nejdřív to dělal pro jedno fitness fórum a slovenský web, kde vlastně původní tým Fitclanu vznikl. Pak už se ale nebylo kam rozvíjet, a tak si řekl, že si udělá vlastní projekt.

„Jasně, nebylo to lehké jít do vlastního, ale mělo to velký smysl. Dřívější projekt ještě nebyl tak velký, abych ho nemohl rozvíjet jinde, ale byl jsem si jistý, že má obrovský potenciál růstu, protože lidí, kteří chtějí žít líp, je hodně a snad jich bude ještě víc,“ směje se Simon. S kolegou a kolegyní začínali s webem s články a profily na sociálních sítích, které plní „antibullshit“ obsahem. „Lidé mají tendence věřit jednoduchým cestám a při vylepšování těla chtějí dosáhnout cíle co nejrychleji, jenže ono to tak nefunguje a oni pak hledají zkratky,“ krčí rameny Simon, který si dává záležet na opravdu daty podloženém obsahu a dovysvětlování velkých detailů. Nikdy se ale u něj nedočtete, že umělá sladidla jsou zlo, jeho články na Fitclanu nebo ilustrace na sítích vám spíš vysvětlí, co umělá sladidla dělají v těle, pro koho se rozhodně nehodí a kdo a za jakých okolností je třeba může upřednostnit.

V Clubcu pro klid a soustředění

Velká část obsahu přitom vzniká právě v Clubcu, kam se Simon dostal díky doporučení kamarádů. Bylo to během loňského horkého léta, kdy seděl doma na židli skoro nahý, ale vedro ho stejně nenechalo pracovat. „Zkoušel jsem chvilku kavárny, ale to taky nešlo. Tady je to super, dám si tu kafe a v jednom zátahu píšu. Nebo večer dělám webináře, na které je tady tou dobou tak akorát klid,“ přibližuje svoji práci.

Byznys Fitclanu stojí hlavně na placeném koučinku a premium verzi webu, kde uživatel najde ještě víc informací – věnuje se největším mýtům ve výživě a cvičení, které autoři trpělivě vyvrací, a sleduje nejnovější trendy, které k nám chodí ze zahraničí. Do budoucna by toho mělo být ještě víc. I když Simon ví, že ne každý chce dobře míněné rady poslouchat a řídit se jimi. A taky to, že někomu zase nesedí jeho přímý styl, kdy se nebojí některé věci označit za úplnou blbost. Pokračovat v tom bude dál. „Vím, že Fitclan není pro všechny, ale jsem s tím úplně v pohodě,“ pousmívá se.

Svoboda, chuť zkoušet něco nového, potkávat nové lidí. To jsou důvody, proč člověk zamíří do coworku. A to jsou vlastně i důvody, proč do nich zamířila i naše manažerka Adriana Sniegonová. Přesně tohle má totiž v krvi.

Před jedenácti lety odešla hned po střední škole z rodného Třince do Španělska, kde se nakonec právě o provoz coworků starala. Zpět do Česka si tak přivezla spoustu zkušeností, které sbírala postupně podobně jako podnikatelé, kteří se dnes v Clubcu usazují.

[postbanner id=“4948″]

„Když jsem končila školu, úplně jsem se zamilovala do Barcelony a chtěla jsem tam zkusit žít. Nic mi tehdy nebránilo, tak jsem šla,“ vzpomíná Adriana, která se původně chtěla naučit jazyk a zůstat třeba na jeden rok. S tou jedničkou se jí to povedlo, jen to nakonec bylo číslo se dvěma jedničkami. „Já dodnes i přemýšlím ve španělštině,“ směje se.

Jako v restauraci

Podobně jako spousta jiných začínala i ona v pohostinství jako číšnice. Pak se posunula na pozici manažerky podniku a nakonec se takhle starala o tři různé restaurace. „Je to život pořád na nohách, člověk nespí, nemá rozvrh a musí dobře vycházet s lidmi, což je všechno dohromady náročné na psychiku i fyzicky. Mně to ale vyhovuje, nemohla bych mít práci, kde bych jenom celý den seděla za počítačem,“ vypočítává Adriana. Mluví v první řadě o práci v gastronomii, ale pak uznává, že totéž vlastně platí i pro sdílené kanceláře, jako je Clubco. Také proto do nich nakonec v Barceloně přesídlila.

Nastoupila do coworku s názvem Monday, který začínal podobně jako Clubco s jednou pobočkou, ale rozrostl se až na tři. Právě třetí pobočka byla Adrianina domovská – shodou okolností i úplně stejně velká jako Clubco – 2000 metrů čtverečních s asi 220 místy. „Práce pro cowork pro mě znamenala vytáhnout si to lepší z gastronomie a dostat k tomu hodně navíc. Taky jsem byla pořád mezi lidmi a na nohách, ale k tomu jsem pořádala akce a mohla si s členy vytvořit vztah. Netrávili jsme spolu všechen čas, takže nevznikala ponorka, ale zároveň jsme se poznali natolik, abychom spolu někam vyráželi třeba i o víkendech a mimo práci,“ líčí nadšeně Adriana. Je znát, že přesně tohle je její svět.

V Barceloně tehdy Monday působilo na třech místech s úplně odlišnou atmosférou – jedna pobočka sídlila v centru města, druhá u pláže a třetí ve vile v kopcích nad městem. Adriana různě pracovala ve všech třech, až nakonec i provoz všech tří vedla. A po roce a půl práce ve Španělsku a několika měsících v Brně říká, že lidé se možná trochu liší náturou a tím, jak jsou na práci v coworku zvyklí, ale vlastně se v nich potkávají podobné typy firem a vytváří podobně milou a tvůrčí atmosféru. „V Clubcu dnes máme designéry nábytku a vývojáře her, IT právníky nebo fitness trenéry. Vývojáře her jsme měli i v Barceloně, k tomu tam rozjížděla byznys firma, která prodávala speciální typy květin přes internet nebo u nás začínala služba sdílení aut podobná HoppyGo,“ vypočítává manažerka s tím, že typický člen coworku zkrátka neexistuje. To spíš typická povaha – je to někdo, kdo se chce učit, pracovat na sobě, nasávat nové informace a sdílet.

Zpět do Česka se Adriana vrátila částečně kvůli covidu, ale hlavně kvůli tomu, že už si zkrátka řekla, že je na návrat domů čas. A možnost pracovat v Clubcu bylo přesně to, co jí sedlo do života. Prostředí sdílených kanceláří a zmiňovaného typu lidí by se jí podle vlastních slov opouštělo těžko. Tak teď se vší touhle zkušeností plánuje, co všechno se bude dít v Clubcu, jen co to covid trochu víc dovolí. Těšit se všichni můžou minimálně na sérii přednášek a workshopů a k pravidelné józe přibydou i další aktivity.

Vstoupíte otočnými dveřmi, pípnete se mobilním telefonem u turniketu a už je to celé vaše. Co přesně? No přece celý cowork Clubco ve Vlněně. Protože se ale pořád najdou takoví, pro které je pracovní fungování na takovém místě tajemnou záležitostí, tady je pár odpovědí na otázky, které při prohlídkách padají od potenciálních členů nejčastěji.

Flexibilita a komunitní fungování. Jestli se někdo kvůli něčemu opravdu těší do coworku, tak jsou to právě tyhle dvě věci. Ale co přesně je ta flexibilita? A jak moc se „musím“ chovat komunitně, když mi to třeba není úplně vlastní? Právě s otázkami na tohle téma se při prohlídkách setkává manažerka Clubca Adriana Sniegonová nejčastěji.

„Když lidé přijdou, většinou už vědí, jestli chtějí specificky svoji kancelář, nebo některé z míst v otevřeném prostoru. Pokud něco zvažují, tak to, jestli se jim víc hodí místo v otevřeném prostoru, nebo v tom uzavřeném, kde sedí u velkého stolu s několika lidmi, ale židli mají pevně vyhrazenou,“ říká Adriana, která ale rovnou doplňuje, že nic neplatí absolutně. „Máme pána, který má sice takzvaný fix desk, ale minimálně polovinu času tráví ve volném prostoru. Vyhovuje mu ta volnost.“

Celé Clubco má 2000 metrů čtverečních. Koncipované je tak, že se nikdo nemá s nikým mačkat a rušit se při práci. I my, když si povídáme, sedíme v jednom výklenku a od další dvojice, která má evidentně pracovní schůzku, nás dělí velký betonový sloup a dvě vzrostlé pokojovky. Mimochodem právě tyto koutky jsou tím, na co si zdejší členové hodně rádi a rychle zvykli. „Někdy tušíme, že jsou tady desítky lidí, ale ani o nich nevíme, protože jsou různě zašití,“ směje se Adriana.

Flexibilita se hodí i v jiných ohledech. V coworcích často sídlí firmy, které se v dané zemi teprve zabydlují a chystají se expandovat, což s sebou nese nutnost pružně reagovat na zvyšující se počet kolegů nebo si umět poradit s usazením těch, kteří mají menší úvazky. Konkrétně v Clubcu to funguje třeba tak, že když tady má někdo kancelář, „přibere“ si k ní ještě například pár hodin „hot deskových“ míst, tedy těch ve volném prostoru coworku. „Při pronájmu pevných kanceláří standardně podepisujeme roční smlouvu, ale to neznamená, že ji nemůžeme kdykoliv změnit nebo že si náš člen nemůže v naší mobilní aplikaci nějaká další místa v coworku přiobjednat,“ líčí Adriana, kterou teď například jeden ze členů coworku dopředu chystá na situaci, že momentálně je tady sice sám, ale do půl roku může mít deset kolegů, a i ti musí mít kde sedět. I na to se dá bez problémů připravit – mobilní aplikaci pro pohyb a správu členství v coworku má k dispozici každý z členů týmu. Jednatel firmy, nebo zkrátka ten, kdo smlouvu podepisuje, má v té svojí navíc i finanční přehled a přístup k fakturám.

Komunita? A mohla bych ji vidět?

Jistě, obhlédnout si svoje pracovní místo. Už jen to je dost dobrý důvod zajít si do Clubca na prohlídku (mimochodem, pořád platí nabídka přijít na den na zkoušku, za který se platí jen závěrečným povídáním o tom, jak se vám na místě líbilo). Co se obhlíží daleko hůř, to je „ta komunita“, o které se v souvislosti s coworky tak často mluví. V Clubcu pro její fungování dělají všechno, co můžou.

„Když jsem ještě pracovala v coworku ve Španělsku, potkávali jsme se s členy na různých akcích, které jsme organizovali oficiálně i neoficiálně. Někdy jsme byli na místě třeba i v sobotu, zkrátka jenom proto, že jsme se chtěli vidět a něco spolu podniknout,“ povídá Adriana, která by tuhle atmosféru ráda přenesla i do svého stále ještě relativně nového působiště. Ale nechce ji nikomu nutit. V Clubcu se zkraje každého měsíce (to proto, aby se i noví členové rychle aklimatizovali) pořádají setkání s členy, kde má každý prostor říct o sobě pár slov. Někdo mluví o svojí práci a firmě, někdo zase tuto příležitost naopak využije k tomu, že představí sám sebe a svoje koníčky. „Úplně na začátku si všichni vykali, byli nesmělí. Hned po prvním meet-upu se to ale změnilo. Jasně, že sem chodíme všichni pracovat, ale zároveň chceme, aby nám tady spolu bylo fajn. Každý si tu může vyhlédnout nějakou pracovní příležitost, pomoct si navzájem, ale třeba také získat jenom nová přátelství. I to je skvělé.“

Více či méně organizované snídaně. Nebo jednou týdně jóga s oblíbenou brněnskou cvičitelkou Pfeferonkou pro členy zdarma. To všechno už se děje. Dalších možností k seznámení bude do budoucna ještě mnohem víc. I k podnikatelskému posunu. Majitelé Clubca a Jihomoravské inovační centrum totiž před časem podepsali memorandum o spolupráci. Pro členy coworku to znamená, že se můžou zapojit do mentoringových programů, a nechat si tak poradit s dalším rozvojem svého podnikání.