Chránit lidi a firmy před hrozbami digitálního světa. To je hlavní poslání SentinelOne. Firmy, která sídlí v Silicon Valley, vznikla v Izraeli a před dvěma lety otevřela pobočku v Česku. V roce 2021 byl Martin Matula jejím prvním zaměstnancem, když v Praze nastoupil do firmy na pozici VP of Engineering a Site Leadera. Dnes již česká pobočka firmy zaměstnává více než dvě stě odborníků a roste dál, aktuálně i v našem Clubcu, kde má její tým už padesát lidí.

Abyste lépe pochopili, o kom je řeč. Možná znáte Gen nebo Eset a jejich antivirové programy, které máte nainstalované v počítači. Dalo by se říct, že v SentinelOne dělají něco podobného, jenom ve větším měřítku. „Pracujeme na produktech, které chrání velké firmy a vládní organizace před útoky hackerů,“ vysvětluje Matula.

A že je koho bránit. Útoků totiž neustále přibývá. Proč? „Čím dál tím víc dat se digitalizuje a všichni už vědí, že informace jsou to nejcennější, co v dnešním světě máme,“ říká site leader SentinelOne. Slepě věřit tomu, že vaše informace jsou v bezpečí, je v dnešním světě minimálně velmi odvážné. Kriminalita prorůstá offline i online světem.

Brno má skvělé technické školy a dobrou dostupnost do zbytku Evropy

I proto zde SentinelOne roste takovou rychlostí. Z firmy, která byla založená před deseti lety, je dnes společnost, která se rozšířila z Tel Avivu do Silicon Valley a následně i do Česka. Proč zrovna sem? „Česko má v Silicon Valley velmi dobrou reputaci, pokud se bavíme o technickém talentu. Zároveň je výhodné díky své lokaci v centru Evropy,“ vysvětluje Matula.

Tak začal vznikat v Česku tým, který dnes tvoří už dvě stě lidí. Denně pracují na tom, aby rizika spojená s kybernetickými hrozbami pro velké firmy a organizace byla co nejmenší. A co přesně je příkladem strašáka velkých firem v oblasti kybernetické bezpečnosti? „Vir, který napadne společnost, zašifruje všechna citlivá data a tím je znepřístupní všem zaměstnancům. Hackeři pak po firmě za znovuzpřístupnění dat požadují výkupné,“ popisuje Matula.

[postbanner id=“8824″]

Jestli přemýšlíte, jak je možné, že bývá napadení hackery tak úspěšné, odpověď je jednoduchá. Stejně jako se zlepšují programátoři antivirových firem, zlepšují se i hackeři. V době, kdy se digitální svět neustále rozvíjí, je pro ně ale stále nejjednodušší dostat se do infrastruktur firem přes lidi. Narozdíl od strojů máme totiž emoce, které mají vliv na všechna naše rozhodnutí. „Hackerům často stačí chytrý e-mail, ve kterém donutí zaměstnance kliknout na link, a tenhle jeden klik stačí k zavedení viru do firemní infrastruktury,“ říká Matula.

V tu chvíli přichází na řadu SentinelOne. „Náš produkt vyvíjíme tak, aby takové hrozby dokázal odhalit a zastavit hned v začátku. Pracujeme s algoritmy a umělou inteligencí, díky čemuž je náš software schopný odhalit i ty hrozby, které ještě nejsou známé. V tom jsme před ostatními antivirovými společnostmi o krok napřed,“ nastiňuje šéf brněnských vývojářů. Kromě toho má jejich produkt i takovou funkcionalitu, že dovede obnovit některá data, která už byla poškozená.

Dá se zachránit úplně všechno?

Odborníci ze SentinelOne dokážou zasáhnout i ve chvíli, kdy je firma již napadená, lepší je ale vždy mít tento typ ochrany nainstalovaný už předem. O množství zachráněných dat přitom rozhoduje především to, jak hluboko se do firemní infrastruktury podařilo útočníkům nabourat. Jsou ale situace, kdy se všechno zachránit nepodaří.

„Stejně jako ve fyzickém světě nikdy nebude nulová kriminalita, tak ani v tom kybernetickém nejde zajistit stoprocentní úspěšnost a záruku toho, že nikdy nedojde k žádné škodě. Nešlo by to, ani kdybychom meziročně začali růst ještě rychleji,“ nabízí Matula vysvětlení a obloukem se vrací k úspěšnému a stále pokračujícímu růstu firmy.

Čemu za něj firma vděčí? „Digitalizace, státní organizace i firmy, které přesouvají svou agendu více do elektronického světa. Tím nabývá kybernetická bezpečnost na kritické důležitosti,“ vysvětluje Matula.

Jedním z důvodů rychlého růstu firmy je její prestiž. Ta je několikrát potvrzená benchmarky, které dělá nezávislá organizace MITRE specializující se na kybernetickou bezpečnost. Jejich součástí je vyhodnocování efektivity různých produktů v této oblasti. „V posledních třech letech byl ten náš vždy na prvním místě v rámci segmentu velkých firem,“ říká Matula.

Skandinávská společnost, která vznikla před téměř třiceti lety jako firma poskytující IT konzultace. To je Itera, další z členů našeho Clubca. Od doby, kdy mělo svoji IT základnu jen pár firem, prošel trh velkými obměnami. Itera si svou pozici ale stále drží a roste dál. Nemalý podíl na tom mají „norské“ hodnoty, na kterých staví. I díky nim minulý rok otevřela českou pobočku, která je čtvrtou kanceláří mimo mateřský region.

Norsko, Švédsko, Dánsko a Finsko. To je hlavní rajón Itery, ve kterém se firma pohybuje už od roku 1995. Na jejím webu byste se dočetli, že se jedná o IT konzultační společnost. Co si pod tím ale představit? „Začínali jsme tak, že jsme chodili do firem, protože tenkrát ještě většina z nich neměla IT oddělení, pomohli jim s projektem a zase odešli,“ říká vedoucí české pobočky Andriy Pogorilyi.

[postbanner id=“9091″]

Za pětadvacet let se ale svět otočil vzhůru nohama. Nemít své IT oddělení je téměř hřích a Itera musela na změny zareagovat. „Stále jsme konzultační společnost, ale s klienty už spolupracujeme na mnohem dlouhodobější bázi. Pomáháme jim s přechodem do online prostoru, navrhujeme pro ně software, který s nimi pak testujeme, a jsme tak v podstatě konzultanti jejich ajťáků,“ popisuje změnu v oboru Pogorilyi.

Ačkoliv se Itera geograficky posouvá za hranice, srdcem stále zůstává ve Skandinávii. Pochází odtamtud nejen její klientela, která je především z oboru bankovnictví a pojišťovnictví, ale i firemní vibe. Ten výrazně ovlivňuje atmosféru, kulturu a hodnoty firmy. „Severské země jsou velmi rodinné a historicky vyrostly z malých vesniček, kde se mezi sebou všichni znali a měli díky tomu opravdu silná pouta. Všichni jsou si tam rovni,“ říká Pogorilyi, který v Iteře pracuje už devět let.

Od ajťáků vyžadují kromě technických znalostí také komunikativnost

Rovnocennost, důvěra a prostor k seberealizaci při práci jsou hodnoty, které zná každý zaměstnanec firmy. Klienti jsou pro ně jako rovnocenní partneři, u konzultantů Itery vítají proaktivní přístup, otevřenou zpětnou vazbu a jasnou komunikaci, která podle Pogorilyiho vede k nejlepším výsledkům.

To všechno vývojář v Iteře zažije. Co ho naopak určitě nečeká? Stres z blížících se deadlinů. Každý má totiž možnost přizpůsobit si práci svým časovým možnostem. Důraz není kladen na kvantitu a rychlost, ale na kvalitu. „Při pohovorech si dáváme na výběru lidí opravdu záležet. Jejich technické znalosti jsou samozřejmě podmínkou číslo jedna, ale záleží nám také na komunikačních dovednostech, které využívají téměř denně v kontaktu s klienty,“ říká šéf české pobočky.

„Baví mě i to, že je naše prostředí rozmanité. Jako skupina jsme velmi různorodí. Všechny nás však spojuje zvědavost a touha po inovacích“ usmívá se Pogorilyi, který se do vedení české pobočky dostal jako už ostřílený „iterák“ poté, co strávil osm let v ukrajinské kanceláři.

A jak po roce svého působení tady hodnotí Českou republiku? „Já si to hodně užívám. Myslím si, že jsme si kulturně hodně blízko, což je uklidňující. V Clubcu, potažmo v celém Brně, jsou lidi velmi milí a otevření, v čemž cítím i napojení na naše skandinávské hodnoty,“ popisuje Pogorilyi. Kromě přátelského prostředí si na Clubcu cení jeho moderního prostředí a specifického vzhledu.

IT svět je soutěživý. Musíme umět nabídnout to nejlepší

„Ajťáky dnes potřebuje každý. Proto pokud chceme mít špičkové vývojáře, musíme jim nabídnout špičkové podmínky pro práci a nejlépe ještě něco výjimečného, co nás odliší od ostatních,“ říká šéf české Itery. S tím souvisí třeba i hezké prostory kanceláře. Clubco si tak na doporučení vybrali hned při první návštěvě Brna jako designový a moderní prostor, který je zároveň blízko centra, splňuje všechny technické požadavky a je barevný.

„Líbí se mi, že tím je česká pobočka Itery specifická. I v našich interních kanálech vždycky každý podle pozadí na fotkách pozná, že jsme odsud, aniž bychom cokoliv řekli. Tou žlutou jsme specifičtí a unikátní,“ vysvětluje Pogorilyi a přiznává, že to je něco, co jim občas závidí i někteří norští kolegové.

Clubcařský průkopník, tak by se dal označit Tomáš Nováček z Eccamu. Firmy, která je pro běžné smrtelníky zahalená tajemstvím. Pravděpodobně ji neznáte, ačkoliv je na trhu už téměř dvacet let. Pokud ale jezdíte autem, pak může být část jejího know-how každý den s vámi.

Tomáš Nováček pracuje v Eccamu na pozici Head of Marketing and Customer Success. Lidštěji řečeno, zajišťuje, že potřeby zákazníků jsou správně pochopené, produkty jim fungují a umí z nich vytěžit maximum. A o jakých produktech vlastně mluvíme?

[postbanner id=“9739″]

„Máme dva směry vývoje. V jednom pracujeme na embedded softwaru pro velké automobilky, což je například modul pro vykreslování map v navigacích. Ve druhém se zabýváme tvorbou vlastního softwaru ReqView, který pomáhá v řízení požadavků na software a hardware,“ popisuje Nováček.

Díky tomuhle produktu můžou vývojáři zefektivnit náročnou, ale nezbytnou etapu vývoje softwaru. To se hodí hlavně u těch, ve kterých jde o bezpečnost a lidské životy, kde musí být podrobně zdokumentovaný jejich vývoj tak, aby odpovídal normám, které jsou pevně dané v každém odvětví.

Příkladem takových produktů můžou být například létající auta, satelity pro evropskou vesmírnou agenturu nebo kardiostimulátory. „Je super vidět kolik lidské kreativity se přeměňuje do produktů, které mění svět. A vždycky zahřeje u srdce uvědomění, že k tomu přispíváme my, respektive to, co umíme a co jsme dokázali vytvořit,“ doplňuje Nováček.

Firma, která to celé zvládla sama

„Japonský Alpine nebo německý Mercedes, to jsou výrobci, se kterými jsme začínali a do dneška v nich jezdí část naší práce. Byly to projekty, které měly úspěch. Hodně jsme se na nich naučili a staly se tak základem pro náš další rozvoj,“ říká Nováček.

Díky tomu Eccam zvládl financování vývoje svého softwaru ReqView čistě z vlastních zdrojů. A právě proto mají zaměstnanci tak silný vztah k produktu, který vyvíjí. „Kmenový tým ReqView má šest vývojářů, ale jsme flexibilní a celý tým šestnácti lidí si dokáže navzájem dát pomocnou ruku. Záleží na tom, co má aktuálně největší prioritu,“ říká Nováček.

Zákazníky, kterým licenci na software prodají, Eccam pravidelně oslovuje. Snaží se od nich zjistit, jak jsou s fungováním systému spokojení, a co by podle nich mohlo být ještě lepší. I díky tomu získává firma zákazníky na doporučení.

„Podporujeme i kontakt vývojářů se zákazníky. Často totiž bývají dost daleko od sebe a nemají tak představu, jaký má jejich práce dopad. My se snažíme oba světy propojit, myslíme si, že to pomáhá všem stranám. Je to něco, na čem si opravdu zakládáme,“ vysvětluje Nováček. Dobrou komunikaci podporují také uvnitř firmy, která funguje na principu tyrkysové organizace, jejíž důležitou součástí je sebeřízení, vzájemná důvěra a spolupráce.

Z Brna nebo z Malajsie. Pracovat se dá odkudkoliv

Spolupráce funguje i na dálku. A někdy opravdu velkou. „Někteří z nás jsou v jižních Čechách, někteří v Praze, aktuálně máme kolegu i v Malajsii,“ popisuje Nováček, který Eccam v brněnském Clubcu reprezentuje zatím sám. A už to bude nějaký pátek. Byl totiž prvním, kdo si v coworku zamluvil stálé místo potom, co si ho vyhlédl na dni otevřených dveří ještě před otvíračkou.

Občas ho jenom vymění za svou terapeutickou pracovnu. To, když si odskočí do druhé práce, kde se živí jako psycholog. Podle vlastních slov si tak udržuje život v rovnováze. Doplnění lidského elementu do technického světa by doporučil každému.

O syndromu vyhoření už jste určitě slyšeli. Pravděpodobně by vás ale nenapadlo, že se může týkat i vás. Při práci freelancera k němu přitom můžete mít blíž, než si myslíte. Zároveň je ale těžší ho odhalit. Přečtěte si, jaké jsou jeho varovné signály.

Vstanete, ještě ani nerozlepíte oči a jdete pracovat? Pak si za celý den uděláte jenom krátkou pauzu na oběd, ale počítač nebo telefon je pořád s vámi. Večer před spaním ještě stihnete poslat pár mailů a další den jedete to samé od začátku.

Pokud se v tom poznáváte, zpomalte. „Krátkodobě se takový režim zvládnout dá, ale z dlouhodobého hlediska je to dlážděná cesta k vyhoření,“ popisuje psycholožka Jitka Mansfeldová.

Vytvořte si raději řád, a pokud potřebujete poradit, jak na to, přečtěte si náš předchozí článek. Kromě práce si ale dovolte mít dovolenou. „Nebuďte na sebe tvrdí a naučte se mít především čas na sebe, ale i na svoje blízké a vztahy. Je to váš čas na zotavenou, který je potřeba,“ říká psycholožka.

[postbanner id=“9556″]

Poznáte, jestli jste na cestě k vyhoření?

Jak poznat, že jste na cestě k vyhoření? „Máte pocit, že si nemůžete dovolit dát pauzu, abyste vše stihli nebo odvedli dobrou práci, musíte být pořád v dosahu, nedokážete nemyslet na práci, jste pod velkým tlakem, špatně spíte, neumíte vypnout a říct ne,“ nastiňuje plíživý začátek syndromu vyhoření Mansfeldová.

V práci by vás na to pravděpodobně upozornili kolegové. Pokud jste freelanceři, jste sami pro sebe jediným barometrem, který vám ukazuje, že se řítíte do propasti vyhoření. „Zkuste se každý den zastavit, stačí na to tři minuty, a zamyslet se nad tím, jak vám je a jak se cítíte,“ popisuje psycholožka.

Právě to je ale podle psycholožky často problém. Lidé své pocity ignorují, přitom jsou velmi účinnou cestou k sobě a ke zjištění toho, co se s námi děje. Pokud se budete točit v jednom kole a zapomínat na psychohygienu, pravděpodobně si nikdy nevšimnete, že vás práce začíná pomalu sžírat. Můžete se začít cítit vyčerpaní a bez energie, práce vás může přestat bavit, těžko se vám hledá motivace a cítíte se odpojení, bez emocí, můžete si přestat věřit v tom, co děláte. Pak už hoříte, neignorujte to.

Od svých kolegů v práci byste v tuto chvíli možná mohli slyšet „co je s tebou, takhle tě neznám“ nebo by si vaši nadřízení všímali poklesu kvality vaší práce. Pokud jste ale freelanceři, musíte se spolehnout sami na sebe, případně vám mohou nastavit zrcadlo vaši blízcí. „Neshazujte ze stolu to, co vám říkají lidé okolo vás. Zamyslete se nad tím, jestli to cítíte podobně. Obraťte svou pozornost k sobě a snažte se neztratit kontakt se sebou samým,“ radí odbornice.

Neignorujte vyhoření, samo nepřejde

Pokud máte pocit, že se o vás možná vyhoření pokouší, zastavte se. Zůstaňte po nějaký čas ve „stand by“ neboli pohotovostním režimu, abyste nemuseli náhle zcela „vypnout“. Zvolněte pracovní tempo, nenabírejte nové projekty, domluvte se se zákazníky na posunutí deadlinů, vezměte si volno nebo si zkraťte pracovní týden. Zní to jako velký zásah do vašeho pracovního života? Věřte ale, že se vyplatí. A co dělat, abyste ani myšlenkami nebyli stále u práce?

Více spěte, odpočívejte, sportujte, buďte se svými blízkými, věnujte se především tomu, co vám rychle dokáže dobít energii. Vezměte si volno a vůbec nepracujte. „Vyhoření může být velmi tíživé, může přijít pomalu a plíživě, ale i rychle a nečekaně. Může se projevit velkou škálou jak emočních, tak somatických příznaků,“ říká psycholožka. Proto pokud máte pocit, že do toho padáte, nebojte se vyhledat odbornou pomoc, oslovte psychoterapeuta a znovu najděte energii nejen pro váš pracovní život.

Pořád nosíte domů těžké tašky s jídlem a trávíte hodiny na nákupech? A proč? Na to by se vás zeptal Miroslav Beneda, Matěj Sejkora i ostatní z Košík.cz, kteří v Clubcu sedí už více než rok. Možná byste jim na to odpověděli, že je to už rutina a zajetý zvyk. Oni by vám oponovali, že tím ale ztrácíte čas, který byste mohli věnovat třeba rodině. Přesvědčili by vás?

Kolik lidí okolo vás si denně stěžuje, že nemá na nic čas. A kolikrát za den to řeknete vy sami? Žijeme v uspěchané době, to je fakt. Z velké části si za to ale můžeme sami. Třeba, když nám řešení na úsporu času leží přímo před nosem, ale my ho přehlížíme. I tak promují svoji službu manažeři online supermarketu Košík.cz.

„Představte si svůj běžný pátek. Přijdete po celém týdnu vyčerpaní z práce, na krk vám naskáčou děti, vy je musíte naskládat do auta a vyrazit zacpaným městem do obchodu, ve kterém vás čekají dvě hodinky nákupu,“ popisuje Miroslav Beneda, který pracuje v Košíku jako Head of Engineering. Přitom stačí pár kliknutí a nákup máte doma v čase, který jste si sami určili, a bez námahy.

Covid byl pro e-shopy zlatý čas

Možná si to pamatujete z dob koronaviru, kdy zažívaly e-shopy svou zlatou éru. „V té době nám samozřejmě objednávky vystřelily nahoru a člověk by předpokládal, že se toho lidi budou držet, protože zjistí, jak pohodlné to může být, ale na to jsme asi v Česku moc konzervativní,“ uvažuje Matěj Sejkora, Engineer Manager Košíku.

[postbanner id=“9045″]

Konzervativní, moc mladí nebo moc staří. Nákupů online nejvíce využívají rodiny s dětmi. Košík se ale v posledních letech snaží přiblížit a vytvořit přátelské prostředí pro všechny věkové kategorie. „Primárně se u nás objednává na e-shopu, ať už přes web nebo naši aplikaci. Je ale možné si i zavolat do call centra, kde pro vás nákup objednají,“ vysvětluje Beneda.

Když víte, že to děláte dobře, musíte mít velké cíle

Právě na takových věcech pracuje denně IT tým Košíku, který sedí v Clubcu. A s vizemi, které firma do budoucna má, musí pracovat opravdu intenzivně. Čeká je totiž náročná pětiletka. „Máme know-how a víme, že to děláme dobře, proto se nebojíme mít velké plány. Do pěti let chceme nabízet naše služby v pěti zemích a padesáti městech,“ popisuje Sejkora.

V Česku je jejich služba dostupná už ve třinácti městech, minulý rok expandovali do Bulharska a firma zároveň přešla k přístupu, ve kterém se zaměřuje co nejvíce na zákazníky. „To nám umožňuje jít zákaznickou cestou. Každá oblast u nás má jednoho hlavního lídra, který se soustředí na její vylepšování. V Brně je to třeba IT oblast,“ popisuje Beneda.

Brno je technologický ráj

Firma, která primárně sídlí v Praze, má v Brně svůj IT tým, proč? „Vnímáme ho jako české Silicon Valley. Je tu spoustu technologických firem, VUT, Masarykova univerzita. Jsou tu skvělí programátoři s výbornou pověstí. Proto jsme tu začali postupně nabírat lidi, až se nám tým opravdu rozrostl,“ vysvětluje Sejkora. Od pár sdílených míst v Clubcu se za rok posunuli k vlastní kanceláři.

„Nejspíš vždycky bude velká část našeho týmu v Praze, proto nám na Clubcu vyhovuje hlavně jeho blízkost k nádraží. Pražští a brněnští kolegové to díky tomu nemají k sobě daleko. Cesta sem nezabere tolik času,“ upřesňuje Beneda, čímž uzavírá pomyslný kruh, který poukazuje na to, co už padlo na začátku. Jak velké téma je v dnešní době čas.

Čas jsou peníze. To vědí i v Košíku. „Kromě toho, že vnímáme úsporu času, kterou nákup online poskytuje, tak se nám v posledních letech daří díky strategickým spolupracím vytvořit ceny produktů srovnatelné s cenami v kamenných obchodech. Zatím nám to jde, tak to asi děláme dobře,“ uzavírá s úsměvem Sejkora.

„Ty děláš na sebe? Tak to máš pohodu, šéf po tobě nešlape, můžeš pracovat z postele a nemusíš ráno vstávat na osm do práce.“ Pokud jste freelancer, tak tohle určitě občas slýcháváte. Ve skutečnosti ale freelancerství klade obrovské nároky na sebeorganizaci, motivaci a time management. Jak si v práci, která má extrémní porci volnosti, vytvořit řád a nezbláznit se, poradí psycholožka Jitka Mansfeldová.

Nastavte si hranice

Oddělte svůj pracovní život od osobního. Zní to sice jako ohrané klišé, ale pro freelancery je to nezbytnost, na kterou často zapomínají. „Hranice se dnes velmi stírají, to není žádné tajemství,” popisuje psycholožka. Možná jste si všimli, že vám pracovní život zasahuje do osobního, z klientů se stávají přátelé a pracovní schůzky probíhají v obývácích.

Jako freelancer si musíte hlídat, aby tyhle věci nepřesáhly únosné meze, kdy vám práce přeteče do osobního života až příliš, přátelům se totiž hůř říká „ne“ a vy pak potřebujete pracovat až do noci. Myslete na to, že je obrovský rozdíl mezi tím, co člověk potřebuje, co chce a co zvládne. Ale pozor. Nastavit si hranice neznamená být na své zákazníky zlý nebo nevstřícný. Jak tedy na to?

Vytvořte si rituály

Máte volnost, nesmíte ale dovolit, aby byla příliš velká. „Nejhorší je ráno vstát, ještě nerozlepit oči a pracovat v pyžamu z postele,“ popisuje Mansfeldová. Nechte si svobodu, ale jen do určité míry, jinak je to jistá cesta k pomalému, anebo možná dokonce rychlému konci. Jak tedy na ritualizaci? Vytvořte si systém.

„Naučte se vstávat, začínat i končit s prací v pravidelnou dobu. Dobré je najít si vhodné, ideálně stálé, pracovní místo. Zároveň se ale zaměřte na detaily. Mějte například hrneček, ze kterého pijete jenom, když pracujete,“ doporučuje psycholožka. Práce v domácím prostředí často přináší riziko izolace, která může být pro člověka tíživá. Jak se tomu ale vyhnout?

[postbanner id=“5250″]

Neizolujte se

Nezapouštějte kořeny v pohodlí svého domova až příliš. Vystupte ze své komfortní zóny. „Změna prostředí a setkávání se s jinými lidmi pro vás bude inspirací a zároveň motivací, o kterou mají freelanceři často nouzi,“ říká Mansfeldová.

Když se budete navíc setkávat s dalšími lidmi, kteří jsou „na volné noze“, budete mít společné téma, podělíte se o své dojmy, potěšení i výzvy. „Myslím si, že z hlediska psychohygieny je na práci coworkingové místo ideální, protože uspokojuje všechny pracovní potřeby, které freelancerům při práci z domu chybí,“ vysvětluje psycholožka.

Proč je tedy cowork dobrý i pro vaši psychiku? Setkáváte se v něm s lidmi, kteří mají podobné nastavení, sdílíte s nimi své pocity. Najdete si místo, kde vás někdo ocení a poskytne vám zpětnou vazbu. Protože té se vám jako freelancerovi dostává pomálu, až vůbec. Přitom je důležitým motivačním faktorem.

Najděte si čas na své koníčky

Baví vás číst, běhat, chodit do muzeí nebo se starat o zahradu? Teď se zamyslete, kdy naposledy jste se své oblíbené volnočasové aktivitě věnovali. Pokud si nemůžete vzpomenout, změňte to.

„Naše tělo nemůže jet dlouhodobě nonstop. Organismus má svoji kapacitu a mozek občas potřebuje taky vypnout,“ uvádí psycholožka. Ale pozor. Jen tak ho neošálíte. Když mu chcete dopřát oddech, tak kvalitní. Jdete si číst? Vezměte pouze knihu, víc toho potřebovat nebudete. Telefon s počítačem nechte na chvíli odpočinout na stole, určitě vám za tu hodinu, kterou strávíte s myšlenkami ponořenými v knižním světě se svým oblíbeným literárním hrdinou, nic neuteče.

Nebojte se říct o podporu svým blízkým

Nezapomínejte na svoji rodinu a přátele, mluvte s nimi o své práci, protože právě oni jsou vaší velkou podporou. Nebojte se na ně obrátit, když potřebujete poradit nebo když prožíváte ve své práci složité období a je těžké být na to sám. Zároveň ale je třeba myslet na to, aby se vaši blízcí nestali pouze pracovní vrbou.

Ale nejen oni vás můžou podpořit. „Pokud máte pocit, že je toho na vás moc, nebojte se vyhledat odborníka,“ radí Mansfeldová. V tomto případě platí, že je vždycky lepší dříve než později. Na psychoterapii vám nikdy nedají košem a nakonec možná zjistíte, že je to příjemně strávený čas, který pomůže nejen vašemu psychickému zdraví.

I IT nábor může být „juicy“. S touto myšlenkou Marta Říhová zakládala agenturu Limetee, která vyhledává pro firmy především ajťáky. Jak je na tom pracovní trh v Brně a jaké to je tvořit most mezi firmami a jejich potencionálními budoucími zaměstnanci?

„V IT už to dlouho není o penězích. V současné době se pohybují v takových platech, že je třeba nabídnout mnohem zajímavější benefity, pokud je chceme přetáhnout. Lákavá náplň práce, nové pracovní projekty, úroveň udržitelnosti ve firmě. To jsou momentálně nejvíc rezonující témata,“ říká Marta Říhová, zakladatelka a šéfka Limetee, agentury, která se zabývá náborem IT pracovníků a pracuje z našeho Clubca.

Někdy stačí jeden pohovor, jindy jich nestačí 300

Jak má ale náborář vědět, čím už zaměstnané vývojáře nebo programátory zaujmout? Potřebuje k tomu zkušenosti, znalost oboru, komunikativnost, trpělivost a talent. „Ve většině případů totiž nehledáme ajťáky, kteří jsou volně na trhu, ale už jsou zaměstnaní. U každého musíme proto najít, čím by pro něho mohl být daný projekt zajímavý, jak ho přesvědčit ke změně zaměstnání,“ popisuje Říhová.

Pokud se vám to zdá jako jednoduchá činnost a představujete si, že náboráři z Limetee mají po deseti pohovorech hotovo, pletete se. Často jich absolvují několik desítek. Když nabírají například vývojáře, musí alespoň částečně rozumět vývoji, aby zvládli odpovědět na otázky, které od kandidátů dostávají.

„Každý kandidát je navíc jiný a často je těžké někoho, kdo tráví celé dny s počítačovými programy, rozmluvit. Naší výhodou je, že v malém počtu pěti zaměstnanců u nás pracují hned dva bývalí ajťáci,“ popisuje náborářka. Díky tomu mají přehled o oboru. Jenom to ale nestačí. Na každého kandidáta totiž platí jiná taktika, proto je každý zaměstnanec v Limetee odlišný a celý nábor dělá trochu jinak.

[postbanner id=“8824″]

Pracovní trh v Brně je přehřátý

Právě na osobitém přístupu si Limetee zakládá. A zdá se to jako správná taktika. Daří se jim totiž obsazovat téměř všechny pozice, ať už ty v Praze, Bratislavě nebo v Brně. „Nejnáročnější je to v Brně. Vývojáři nebo třeba programátoři jsou tady často přeplácení. Jejich počet se zásadně nemění, trh je ale stále hladovější,“ vysvětluje Říhová.

Ajťáci na svých pracovních pozicích velmi často cirkulují. Jejich obor je rychlý jako málokterý jiný. „Stále vznikají nové programovací jazyky, firmy chtějí zaměstnance, kteří umí pracovat s těmi, které vznikly třeba teprve před dvěma až třemi lety,“ říká. Kandidáti i náboráři se tak musí neustále dovzdělávat a umět pohotově reagovat.

Nábor je jako randění

Celý proces náboru v IT se tomu musí také přizpůsobit a jet na plné obrátky. Doba strávená náborem jednoho člověka by podle Říhové neměla přesáhnout dva týdny. Přičemž první kontakt musí proběhnout ideálně do dvou dnů. „Firma nám zadá zakázku, my velmi precizně hledáme toho pravého, a když ho vybereme a prověříme, tak ho posíláme do firmy. Ta by se mu měla ozvat opravdu co nejdřív, do dvou dnů ideálně,“ vysvětluje.

Komunikace je tak největší zbraň náborářů a tvoří velkou část náplně jejich práce. „Mluvíme pořád. Většinou má všechno hladký průběh. Občas se ale stane i to, že strávíme na telefonu hodiny, všechno klape, kandidát je nadšený, firma taky. Domluvíme jim pohovor, ale kandidát nepřijde a nezvedá nám mobil. Pak mu zavoláme z jiného čísla, kde odpoví, a po prvním šoku nám řekne, že nemá zájem, jen nevěděl, jak to říct. Je to taková jiná forma ‚ghostingu‘, když nám kandidát neodepisuje,“ vzpomíná Říhová na situace, které se smíchem přirovnává k randění.

Náborářův nejlepší kamarád? Telefon

Správně jste už určitě uhodli, že náboráři tráví telefonováním hodiny. A právě to Limetee dovedlo do Clubca, kde jsou téměř od úplného začátku, jejich firmy i coworku. „Máme tu kancelář, která nám poskytuje soukromí. Zároveň jsou tu i telefonní budky, ve kterých můžeme volat, když probíráme peníze, protože právě u ajťáků se pohybujeme ve vysokých číslech, které je dobré řešit mimo cizí uši,“ vyjmenovává zakladatelka agentury, čím si je Clubco získalo. Jako bonus vyzdvihuje meet upy, které se v coworku pořádají. Ty jí přinesly nejen zajímavé informace, ale i nové přátele.

Sejde se právník, zakladatel firmy a investor a všechny spojuje jedna věc, startup. Zní to jako začátek vtipu nebo hádanky, ale k tomu to má daleko. Je to představení mužů, kteří sedí na vyvýšeném podiu v Clubcu a čekají na start eventu „Jak úspěšně prodat startup“, na kterém se podělí o své zážitky i zkušenosti.

Švitoření lidí, zvuk kávovaru a cinkání půllitrů s pivem. Clubco žije. V eventovém prostoru se sešlo několik desítek lidí. Jsou mezi nimi muži i ženy napříč generacemi. A všichni mají jedno společné. Nebojí se mít velké sny, nápady i plány. „Založil jsem neziskovku, ve které pomáháme dětem s autismem, a teď rozjíždím další věc,“ je slyšet z úst mladíka, který si hoví na židli v zadní řadě. „Já pracuju na startupu, který ulehčí život ženám,“ odvětí tajemně muž, který usedá vedle něj.

[postbanner id=“8000″]

Při upršeném úterním večeru se sem všichni přišli dozvědět, jak správně postupovat, až budou chtít svoji firmu prodat. Rozhovor utichá a moderátor zahajuje diskusi. V místnosti je od začátku uvolněná a přátelská atmosféra, kterou vytváří spojení touhy po informacích, příjemného prostoru a možná taky kafe a pivo.

Založit si startup je jen začátek

Vytvořit firmu je pořádná fuška. Více či méně úspěšných začínajících společností jsou okolo nás mraky. Pokud přemýšlíte nad jejím prodejem, tak už jste ve fázi, kdy jste její založení zvládli. Ale kdy je vlastně nejvhodnější doba k prodeji? „Až budete mít dobrého investičního poradce, právníka a ve firmě uklizeno,“ říká Ondřej Zemek, vedoucí advokát ze společnosti Sparring a specialista na startupy. Úklidem přitom nemyslí setření prachu, ale pořádek ve smlouvách, financích a vnitřním fungování firmy.

S tím vám pomůže dobrý investiční poradce a právník. Po zaznění těchto informací se pár lidí začne ošívat a i beze slov je jasné, že právníky a investiční poradce považují za zbytečný výdaj. Výdajem jsou, ale rozhodně ne zbytečným.

„Říká se, že člověk se v životě rozvádí jen párkrát. Se startupem je to podobné. Za život ho založíte a prodáte opravdu jen párkrát. Kupci jsou v tom ale napřed, je to pro ně téměř denní chleba,“ odlehčuje situaci Zemek. Někteří začnou souhlasně přikyvovat, do obličejů v obecenstvu se postupně vkrádá výraz porozumění. Obzvlášť, když Zemek zmiňuje, že právník a zkušený poradce vám přijde k ruce i při hledání a vybírání kupců.

Vsadit vše na jednu kartu je riskantní, rozhoďte sítě

„Tím, že se v tom už nějakou dobu pohybujeme, tak máme trh prozkoumaný a je to pro nás v podstatě takový Tinder. Vždycky nahodíme, co máme za ‚deal‘, vyměníme si s potenciálními kupci pár zpráv a pak čekáme, jak to vykrystalizuje,“ vysvětluje právník a ze smíchu, který se Clubcem rozléhá, je jasné, že získal posluchače na svou stranu.

Příběh startupu pokračuje dál. „Ve firmě máme uklizeno, máme několik zájemců. A co teď?“ ptá se moderátor, u kterého je znát, že mu je celé dnešní téma velmi blízké. „Probíráte možnosti. Je potřeba zjistit, jestli se vám vůbec některá z nabídek líbí a jestli je výhodná,“ pokračuje Zemek. Nejsou to přitom jenom peníze, které by vás měly při třídění nabídek zajímat.

Je potřeba, aby si kupec a zakladatel sedli především lidsky. Uznejte sami, určitě byste nechtěli pracovat s někým, s kým si nerozumíte. A když je to po zvážení všech pro a proti „match“, začíná vyjednávání. „Přichází na řadu letter of intent, který odhalí podmínky, za kterých do toho chtějí obě strany jít,“ nastiňuje advokát.

Jak dlouho trvá prodat startup?

Pohledy všech se upírají na podium a ve vzduchu je cítit atmosféra, jako by už všichni letter of intent měli na stole. „A to je přesně ten okamžik, kdy se vám vyplatí, že máte ve firmě uklizeno. Protože si ji v rámci due diligence kupec pořádně proklepne tak, že nitka nezůstane suchá,“ zmiňuje Zemek prověrku společnosti, které se při koupi žádný startup nevyhne.

Pak už je před vámi kolečko vyjednávání, papírování a ještě jedna důležitá věc. Oznámení prodeje firmy jejím zaměstnancům – a tento krok přítomní nedoporučili podcenit. Jen málokdo totiž stojí o to, aby se po prodeji firmy její tým rozpadl. A když to klapne, máte vyhráno. „Většinou celý proces trvá tři až devět měsíců a na jeho konci můžete skládat zálohu na jachtu,“ uzavírá vtipem Zemek debatu a místnost opět začíná ožívat a tleskat.

Život Romana Lalíka je jedna velká párty. A vy už jste na ní možná byli taky. Pokud máte rádi balkan beats, občas si vezmete pruhované triko a jdete si ji poslechnout, tak už vám možná došlo, že mluvíme o hudebním duu Malalata a jejich Balkan Bashavel párty. Právě Roman Lalík, půlka DJského dua, má svoje místo v Clubcu. K čemu ho potřebuje?

Aby to byl opravdu zajímavý příběh, začneme úplně od píky. Roman Lalík chtěl být jako malý hokejista a hrát v NHL. Později ho lákalo cestovat po světě a zkoumat želvy, proto vystudoval kartografii a geografii. Dnes ho ale nejspíš znáte jako DJe a k tomu vám dokáže nastavit facebookové reklamy podle vašich přání. Taková kreativní duše s technickým mozkem.

[postbanner id=“8137″]

Už je vám asi jasné, že co se kariéry týče, nejedná se u Lalíka o žádný celoživotní splněný sen. Hudba pro něj byla vždy spíš koníček, který vznikl náhodou a postupem času se stal prací. „Když jsem dokončil střední školu, tak nás s kamarádem napadlo, že bychom mohli organizovat párty,“ takhle jednoduše popisuje Lalík vznik Balkan Bashavelu, který vytvořil dohromady s Jakubem Kmošenou.

Na jejich akcích se střídali nejrůznější interpreti. Jednou ale kapela vypadla, a tak se za DJský pult postavili sami. Od té doby za ním stojí už více než šestnáct let. Od začátku hráli alternativní hudbu, postupem času ovšem přišli na to, že nejvíc je baví balkánský styl. Tak vzniklo duo, které od svého založení neustále kariérně roste a je rok od roku vyhledávanější a žádanější.

Z Púchova až na Colours of Ostrava

Posuďte sami. Colours of Ostrava, Grape Festival, Pohoda Festival. Pokud jenom trochu posloucháte hudbu, tak už jste alespoň o jedné z těchto hudebních událostí slyšeli nebo na ní byli. Roman Lalík s kolegou si už stihli zahrát na všech. „Potkat se v backstagi s někým, koho jsme do té doby znali jenom z poslechu, byl neuvěřitelný zážitek. Většina z těch velkých umělců jsou strašně pokorní lidé,“ vypráví Lalík, který před lety odešel z rodného Púchova studovat vysokou školu do Brna.

O jejich hudbu je zájem i za hranicemi. Zahráli si v Mexiku nebo Japonsku. Právě to Lalík považuje za jejich největší úspěch. Baví ho, že díky hudbě může cestovat po světě. Zanedlouho je čeká vystoupení v Chorvatsku. „Do budoucna bych si chtěl zahrát třeba na Zanzibaru, je tam český hotel a už tam hrálo pár tuzemských interpretů, to bych se vůbec nezlobil, kdyby nás tam pozvali,“ pousmívá se.

DJování není práce na celý život

Jeho kalendář je už teď téměř zaplněný až do konce léta. Byly ale časy, kdy se Malalata duu tolik nedařilo. Asi lehce uhodnete, jaký rok byl pro ně krizový. Ten covidový. „Hrát se nemohlo, párty nepřicházely v úvahu a já jsem přemýšlel, jak vyplnit volný čas. Tak jsem tenkrát narazil na svět facebookových reklam,“ vypráví. Zároveň si díky tomu uvědomil, že akce určitě nebude dělat celý život. Něco, co mělo být zaplněním dlouhé chvíle, se tak stalo prací na půl úvazku.

„Objevoval jsem to postupně. Na začátku jsem intenzivně chodil na semináře a workshopy. Bál jsem se dělat sám na sebe, tak jsem spolupracoval s kamarádkou. Dneska už mám své vlastní klienty,“ popisuje Lalík. Nastavuje reklamy tak, aby se na sociálních sítích zobrazovaly lidem, kteří jsou cílovou zákaznickou skupinou jeho klientů.

Clubco ho dostalo díky „dni na zkoušku“

Se zvyšujícím se počtem klientů mu přibyla i práce, a tak objevil Clubco, ve kterém se mu tak zalíbilo, že je v něm už téměř rok a půl. Začalo to tak, že hledal místo plné motivace k práci. „U Clubca mě nejdřív zaujaly fotky, přišlo mi to jako pěkný instagramový prostor. Využil jsem ‚dne na zkoušku‘ a nakonec jsem se namotal i na kavárnu, kterou tu mají,“ popisuje DJ, jak si ho cowork získal.

Má v něm rád inspirativní ruch, ale zároveň i možnost úniku do klidu. „Občas se mi stane, že se potřebuju soustředit, ale přesto chci být mezi lidmi. Tady si můžu nasadit sluchátka a je to. Taková oáza uprostřed oceánu,“ popisuje Clubco.

Možná vás překvapí, že mu v uších nehraje divoká párty hudba, ale naopak u práce často poslouchá třeba klidné instrumentálky. Jakmile ale stojí za DJským pultem, je z něho zase bavič. Však se můžete přesvědčit sami. Zajděte si na příští Balkan Bashavel a zažijte to na vlastní kůži.

Jak jste na tom s vystupováním na veřejnosti? Možná máte skvělé nápady a myšlenky, ale děsí vás, že se budete muset postavit před kolegy v práci a odprezentovat je. Nejste jediní. Petr Krejčí to měl stejně. Právě díky tomu vznikl projekt Minutový řečník, ve kterém nastavuje lidem zrcadlo a pomáhá jim zlepšit prezentační dovednosti a zmírňovat stres z vystupování. A díky spolupráci ho můžete vídat i u nás v Clubcu.

[postbanner id=“8750″]

Začalo to před šesti lety v pražském bytě, kde si tři kamarádi jeden večer pořádně zadřepovali. To jste asi nečekali. Ale nebojte se, opravdu se tu bavíme o startu jednoho z nejúspěšnějších projektů, který vám pomůže zlepšit vystupování před lidmi.

„Já jsem byl hrozně nespokojený se svým projevem a s úrovní kurzů, které jsem absolvoval. A tak jsme si řekli, že zkusíme hezky od podlahy vybudovat vlastní workshop. Věřili jsme, že to není žádná raketová věda,“ popisuje začátky projektu Minutový řečník jeho zakladatel Petr Krejčí.

Kliky motivují, ale co teprve peníze?

Mluvili o životě, fotbale i počasí a za každé parazitní slovo museli udělat dřep nebo klik. První setkání byla tak pro Krejčího a jeho kamarády srovnatelná s návštěvami v posilovně. Dřepů a kliků bylo totiž mnohem víc, než by je napadlo. „Později jsme dřepy vyměnili za odevzdávání peněz. Kamarád si dal sazbu padesát korun za parazitní slovo. Za jeden den tak musel odevzdat dva a půl tisíce,“ vzpomíná Krejčí.

Trvalo několik dalších měsíců, než se odhodlali projekt vyslat do světa. Časem ale bylo jasné, že je potřeba vyzkoušet si koncept s lidmi, které neznají, a zjistit, jak bude fungovat. V ideálním světě by šlo všechno jako po másle. Krejčímu ale došlo hned u jedné z prvních zkušeností, že pokud chce úspěšný projekt, bude se muset zakousnout víc a fungování kurzů opravdu vyšperkovat.

„Pamatuju si, že po prvních zkušenostech jsem si myslel, že skončím. Měli jsme bloky zaměřené pouze na vycpávková slova. Pro lidi to bylo hrozně nudné a podle toho vypadala jejich reakce,“ popisuje. K tomu, že by měl zapojit víc tematických celků, ho tenkrát přesvědčil jeho kamarád, bez kterého by se na to, podle jeho vlastních slov, možná vykašlal dřív, než stihlo všechno začít.

(Ne)minutový projekt

Nakonec to neudělal a dnes vede úspěšný byznys, který pomůže ročně několika tisícům lidí. Za šest let, které utekly od prvního kurzu, se toho hodně zásadně změnilo, myšlenka ale zůstává stále stejná. „Poslední dva roky to máme opravdu vymazlené. Každé školení trvá čtyři hodiny a je hodně interaktivní. Obsahuje aktivity zaměřené na parazitní slova, na gestikulaci, na postoj, na oční kontakt a na improvizaci,“ popisuje Krejčí.

Kapacita kurzu je vždy sedm lidí. Nikdy víc, aby se všichni mohli zapojovat. To je jedním ze zásadních bodů, nikdo nesmí být jen pasivním posluchačem. Účastníci se mezi sebou většinou neznají, což u téměř všech prohlubuje obavy a strach z vystupování. Právě ten je v poslední době největším strašákem účastníků kurzu.

„Je jasné, že to nemusí sednout každému. Většina lidí se po skončení kurzu ale ani nezvedá. Zůstávají sedět s tím, že by si to celé klidně ještě prodloužili,“ usmívá se Krejčí. Nejčastěji má v publiku manažery. Stane se ale, že se sejdou i velmi netradiční skupiny plné úplně odlišných profesí. K tomu přispívají i prostory Clubca.

Naučit se vyjadřovat chtějí manažer, zdravotní sestra i kněz

„Často přednášíme ve firmách, kde se sejdou více méně kolegové. Co se mi ale na Clubcu hodně líbí, je, že se tam často potkají úplně odlišní lidé, což je skvělé,“ říká Krejčí a líčí složení jednoho z workshopů, který by si někdo s přehledem mohl splést se začátkem vtipu. „Sešel se nám majitel jedné firmy, studentka marketingu, strojař, zdravotní sestra, manažer, starosta a kněz,“ směje se při té vzpomínce.

V Clubcu funguje už více než rok. Díky němu se mohl Minutový řečník zase o něco rozšířit. „Vzniklo to úplně nevinně, znal jsem se s manažerkou. Byla u nás na kurzu, tak jsem jí pak řekl, že bychom mohli dělat něco takového i v Clubcu. Líbí se mi, že je tu příjemný ruch a zároveň krásný klid,“ popisuje Krejčí, co ho v coworku nejvíc okouzlilo. Kromě toho, že pomáhá lidem zlepšovat jejich veřejný projev, má i spoustu dalších nápadů, které se nebojí uskutečnit. Ten nejnovější, který chce dát do pohybu, se bude týkat vděčnosti a toho, jak málo si na ni lidé v dnešní době vzpomenou.